Osudu navzdory…

Někdo při průchodu temnějšími zákoutími vlastního života hledá oporu v psychologovi, jiný třeba v alkoholu. Já jsem ji našla ve smíření. Smířila jsem se s plynutím času, do kterého nemohu pokaždé zasáhnout, ale také sama se sebou.

Když máte malé děti, fůru starostí a neurovnané vztahy, občas jste jen krůček od převozu do Bohnic. I když se snažíte plánovat, neodkládat důležité věci, soustředit se na to podstatné, ne vždy se vám podaří dosáhnout kýženého cíle. Někdy můžete být sebevětší puntičkář a stejně se vám život rozjede takzvaně na volnoběh bez toho, aby u toho zohlednil váš denní harmonogram. A pak před ním kličkujete jako před řítícím se parním válcem. Kvituji, že mě v tomto ohledu vybavil osud notnou dávkou improvizace a nadhledu, tedy mě hned tak nějaké vychýlení programu nevyhodí z konceptu. Ale občas dojde na každého a rozhodně je lepší počítat vždycky ještě s variantou B. Někdy i C, D a E. Plánovat je skvělé, ale také je nutné brát v potaz různé proměnné. Protože život není černobílý. Naštěstí!

Už jsem si zvykla, že když očekáváte největší nápor práce, onemocní některé z dětí nebo přímo vy. Děti jsou pochopitelně ta horší varianta. Donutí vás ale zbrzdit a vysadit, k čemuž já se osobně nikdy nepřiměju. Za to jsem kromě spolehlivých lékárenských preparátů, které mě nakopnou energií, když mě schvátí viry, objevila ještě další velmi přínosný způsob osobní motivace. Někdy si připadám jako v seriálu Saturnin, když si přeříkávám různá motta a lidová moudra. Jenže ono takové: „Co tě nezabije, to tě posílí,“ vlastně funguje dokonale.

Už dávno jsem se smířila s tím, že život není vždycky sladký, že někdy zatraceně bolí, ale i v tom vidím jeho kouzlo. Protože vím, že žiji. A to je, oč tu běží. Často si při probuzení pro sebe řeknu: „Díky za každé nové ráno,“ a zároveň si vybavuji jeden citát, který oběhl v několika vlnách sociální sítě, jenž praví, že když můžete každý večer obejmout své zdravé děti, máte vlastně všechno na světě. I když nejsem typ, který by podobným citovým výlevům na internetu holdoval, v téhle větě je pro mě tak zásadní pravda, že si ji připomínám kdykoliv mám tendenci propadnout sebelítosti.

S tou mi sem tam pomáhá taky osvědčená terapie na bázi DIY, kdy si pustím svoje oblíbené „ceďáky“, neboli hudební skladby, které mi evokují nějakou důležitou část mého života, a u nich pak brečím, vzpomínám, bilancuji. I když se cítím v tu chvíli pod psa, druhý den mi bývá o dost lépe a lehčeji. Vlastně tím ušetřím spoustu peněz za terapeuta, kterého bych stejně musela desetkrát odložit, než bych se k němu vůbec dostala. A pak bych tváří v tvář opět nabyla pocitu, že mluvit o soukromí před cizími lidmi je pro mě vlastně nepříjemné. Raději se svěřím sama sobě. Už se znám…

Komentáře

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Více informací o možnostech formátování

CAPTCHA
Tato otázka je pro ověření, zda jste opravdový návštěvník a ne automatizovaný spamový robot.