Normální život – existuje vůbec?

Život je někdy jak zával. Sesype se na vás a snažte se! Místo lenošení se musíte neustále podrobovat intenzivním pokusům vyhrabat se a osvobodit se…

Nevím, čím jsem si to zasloužila. Ale čím dál tím častěji si říkám věty typu: „Už to bude dobré…“ „Jak ráda bych se někdy nudila…“. Avšak chaos a zmatek mě vtahuje do útrob jako bažina. Jen se přizpůsobím nové situaci, hned zase bum, prásk – a všechno je vzhůru nohama. Je to taková nekonečná adrenalinová jízda, jenže mně už vážně dochází dech. A že přeháním? Tak schválně…

Asi měsíc jsme se domlouvaly s kamarádkou, že nás vezme s dětmi na den zaměstnanců jejich firmy. Začalo to hezky. Atrakce, kupony na jídlo a pití, krásné počasí. Ale jen co jsem položila před děti výjimečně velmi nezdravý oběd z místní nabídky, začal můj prostřední syn brečet. Následně řvát, hysterčit. Nebyl k utišení… Prý ho bolí zub! Nejbližší pohotovost půl hodiny jízdy od nás, a navíc za tu půlhodinu měla zavírat. Bylo po výletě. Za intenzivního řevu jsem naložila potomky zpět do auta a jeli jsme domů. A já věděla, že budu muset vydržet až do rána dalšího dne jen s pomocí tlumících léků na bolest vhodných pro děti. Byla to hrůza a já v duchu proklínala naše středočeské zdravotnictví, protože široko daleko není zubní pohotovost, která by fungovala i odpoledne a jediná možnost je jet až do Prahy. Od nás „pouhých“ 75 kilometrů. Navíc jsem zrovna ten den neměla hlídání pro mé zbylé dvě děti. Chtělo se mi brečet. Lepší chvilky střídaly horší a noc byla horor, protože syn plakal bolestí navzdory tlumícím farmakům a tvářička mu začala natékat. A někdy v jednu hodinu ráno, když konečně na chvíli zabral a já taky, mi zazvonil telefon. Na displeji jsem viděla jméno svého bratra. A ten mi říká: „Ahoj sestro, jsi jediná, která mě může zachránit. Jsem s kamarádem Borisem kousek od tebe, zahučeli jsme do močůvky. Příšerně smrdíme. Mohli bychom se u tebe umýt a vyprat si oblečení?“

Nevěděla jsem, jestli sním, či bdím. Za chvíli dorazili. Páchli na sto honů, byla to vážně síla. Ale popasovali jsme se s tím a oni děkovali a děkovali, že nebýt mě, byli by v háji. No byli. Taky si moc neumím představit, kam se v takovém stavu vrtnout. A jak se to stalo? Byli na akci pod širým nebem. A napadlo je, že se projdou… Bližší podrobnosti jsem raději nechtěla znát. Jen jsem v duchu konstatovala: „No jo, manželky sedí doma s dětmi a muži žijí!“

Ráno jsem byla mrtvá. Ale na pohotovost jsme museli a tam pro změnu musel ven zoubek. Můj malý hrdina bojoval statečně, já už jsem z bojovnosti přecházela do otupělosti.

A protože to byl tak náročný víkend, hned druhý den, kdy moje soustředěnost kolísala pod bod mrazu, jsem při editování pustila do novin špatný text. To zase pod bod mrazu zakolísala nálada mého šéfa…

Jsou to vážně báječné dny. Ale o takové si nežádám. Nudo, prosím, kde jsi…? Nechceš už přijít na návštěvu? Zůstaň třeba týden! A existuješ vůbec?