Nočník jako druhá maturita

„Tak co, jak jste na tom? Koukám, že má ještě plenu?“ Tak přesně při této otázce se mi ještě před pár měsíci otevírala kudla v kapse… Moje odpověď byla vždy diplomatická: „No jo, je to tak…“ Nebyla to ale věta, kterou jsem chtěla upřímně říct. Nevím, jak je to u vašich dětí, ale u nás, nebo spíše u našeho syna, to bylo něco jako druhá maturita. Při té první jsem se tenkrát taky tak zapotila.

Nenutit, nenutit…

Celé to začalo, když malému byl asi rok. Moje máma se hned chopila iniciativy a běžela aktivně koupit nočník. „Vždyť ty jsi už na něj chodila, když ti bylo jako jemu. Musíme s tím začít co nejdříve…“ Vůbec jsem nevěděla, o čem mluví a tupě jsem souhlasila. A to byla první chyba. Nechala jsem ji, aby syna posazovala na nočník a snažila se mu pořád opakovat, že plena není dobrá. Ze začátku si tam seděl jako král a usmíval se, po čase si ale vybudoval k nočníku doslova odpor. Jakmile ho viděl, začal plakat a po pár týdnech „nucení“ i utíkat pryč.

Věděla jsem, že máme problém. Snažila jsem se akci nočník zrušit a neřešit to. Hodně kamarádek, které mají starší děti, mi totiž vyprávělo, jak to přišlo úplně samo, že to jejich potomek sám ze dne na den pochopil. Tak jsem si řekla, že uvidíme.

Týdny a měsíce plynuly. Při návštěvě občas proběhl pokus a zazněla ta otázka: „Jak jsme na tom?“ Tak jsem vždy mlžila: „Zkoušíme!“

Nejlepší je léto

V květnu letošního roku jsme vyrazili na den otevřených dveří v naší státní školce. Synovi v té době byly dva roky a kousek. Opět proběhl krátký rozhovor na téma záchod a pleny. V tomto případě to ale nebylo nic špatného ani stresujícího. Děti, které chodí do státních školek, prostě musí umět chodit na nočník nebo WC. Zkusili jsme poslat přihlášku s tím, že to přeci během léta už musí malý zvládnout a vlastně i já.☺ Když pak přišlo rozhodnutí o přijetí, nebylo cesty zpět. Tentokrát to ale bylo po mém…

Dlouho jsem váhala, zda pořídit hrací nočník. Nechtěla jsem. Pro mě to bylo jen další haraburdí do domu, které stojí hodně peněz. Jenže čas hrál proti nám, a tak jsem na radu několika známých jeden objednala. A světe div se, kombinace léta, kdy mohl kluk často chodit nahý a toho hracího „nesmyslu“, zafungovala! Kluk běhal ze začátku na „Adama“ a když potřeboval, sám si došel. Postupně jsem mu dávala kalhoty nebo kraťasy a teď jsme ve fázi, že má jak spodní prádlo, tak i kalhoty. A když to na něj přijde, včas se ohlásí!