Luxus jménem čas

Na čem se shodneme? Nejspíš na tom, že nestíháme, není čas, je toho moc, někdy až příliš. Ale není to jen součást naší hry s názvem Nekonečná štvanice?

Přesně nevím, v kterém období se z mého života stala jedna velká uzávěrka. Závod bez koncového protržení pásky a uvolněného odpadnutí. Začíná to obvykle každé ráno v šest hodin. „Honem udělat svačinu, připravit oblečení, vyčistit si zuby, učesat se, jinak to zase nestihnu,“ honí se mi hlavou. Protože v okamžiku, kdy vstanou děti, je vymalováno. Jedno mlíčko, druhé mlíčko, třetí mlíčko, snídaně a pak už nervózně stupňuji hlas: „Oblékat děti, není čas, škola za chvíli začíná, pospícháme, pospícháme…“ A pak honem do auta, honem z auta. Ve škole, pak ve školce, nakonec v soukromé školičce pro ty nejmenší. A pak zase honem, honem k počítači. Dotazy od redaktorů už se hrnou a noviny nepočkají. A tak buším do kláves, co mi síly stačí. Poté následuje další úprk: šupem – družina, školka číslo jedna, školka číslo dvě. A zase k počítači, děti mi skáčou i za krkem (a to si ani trochu nevymýšlím). A já jen roboticky opakuji: „Počkejte, musím to dodělat…“ Protože uzávěrka nepočká. Už tím štvu samu sebe, jak asi musím otravovat vlastní děti. A pak zase honem, honem úkoly, večeře, koupání, zoubky, do postýlky a spát… „A rychle usnout, ráno brzy vstáváme.“ Opět bych si za to nejraději plácla, když tu otřepanou frázi zase z pusy vypustím. Stejně po naléhání dětí zvolňuji: „Dobře, dobře, tak ještě chvilka hraní, tak jo, ještě jedna pohádka. Tak já si k vám na chviličku lehnu, ale pak musím jít ještě něco dělat…“ A dětem se spát nechce a trvá to dlouho. Na mě mezitím výhrůžně poblikávají myčka s pračkou. Obě chtějí naplnit… A pak ještě vyřídit, co jsem přes den nestíhala a vypravit do postele sebe. „Sakryš, jak já bych si chtěla číst,“ konstatuji opět naštvaně. Za pět minut už ležím v limbu s knížkou na hrudníku. A za pár hodin to celé vypukne znovu. A mně nezbývá, než si přiznat: co jsem chtěla, to mám. A že z boje se zkrátka neutíká.

Ale naštěstí vím, že v tom nejsem sama. I od jiných lidí slýchám prakticky to samé. A někdy u mě ta naše stokrát omletá klišé, že na nic není čas, už vážně vyvolávají osypky. Pak nad tím přemýšlím. Čím to tak může být? A uvažovali stejně i lidé před sto lety? Vážně ten čas není? Nebo se nám jen nechce žít pravdivě a bez příkras? A tak raději nasáváme pocit vlastní důležitosti někde v kanceláři, unikáme do pozlátka sociálních sítí, než abychom se donutili strávit den jinak, lépe, spolu a bez iluzí.

Intenzivní pocit opravdovosti pak u mě dovedou zprostředkovat Vánoce. Možná i proto se na ně letos po dlouhé době zase skutečně těším. Že se svět na chvíli zpomalí, budeme si vážit jeden druhého a těšit se z toho. Ale já si tu opravdovost ráda beru od svých dětí každý den. Protože právě ony mi pomáhají vracet se do zákoutí mé duše, na něž jsem už dávno zapomněla a pokaždé jsem tím zaskočená. Jsem neskutečně vděčná těm upovídaným prckům, že mě do svého zábavného a pravdivého světa chtějí přibírat. Takže jim tu pohádku samozřejmě před spaním zase odvyprávím, i když práce číhá na každém kroku. Protože oni pak začnou vyprávět a rozumovat a já jsem rychlostí blesku na jejich úrovni. Ve světě nekonečné fantazie, ve světě, kde se času dostává, kde je hravost a krystalicky čistá láska. A jak mi je tam krásně… I když samozřejmě vůbec nemám čas.