Dětské rituály – jsou nebezpečné?

Usedám večer za stůl a jdu psát dnešní článek. Mám za sebou další „šichtu“ jménem „mateřská“. Sice jsem měla původně v plánu psát úplně o ničem jiném, ale když jsem před pár minutami ukládala našeho syna do postýlky a poskakovala přitom v ruce s plyšovou postavičkou prasátka Peppy, osvítilo mě nové téma! Jo a v druhé ruce jsem mimochodem držela vlka. Tuhle hru totiž syn vyžaduje každý večer před usnutím. Kdyby na mě koukal někdo cizí, myslel by si, že jsem se zbláznila. A to jsem si po jeho narození říkala, že se pokusím vyhnout rituálům…

Nevím, jak to máte vy u svých dětí, ale když jsem otěhotněla, slýchávala jsem kolem sebe občas až děsivé příběhy. Jak musí rodič dvě hodiny hladit dítě po vláskách, aby usnulo. Nebo že svoji ratolest nechávají rodiče spát v posteli, takže se tam postupem času už mačkají, a nakonec se v posteli střídají a losují, kdo si ustele na gauči. Pak si pamatuji, že jedna moje kamarádka dceru uspávala pouze u svého prsa. To mi přišlo opravdu šílené a nepředstavitelné. Ale říkala jsem si, že je to jejich věc a brala to jako cenné rady typu „čemu se za každou cenu vyhnout“ do budoucna.

Postupem času, jak náš syn vyrůstal, jsem zjistila, že se rituálům nevyhneme. Jde jen o to, držet je v rozumných mezích. A teď nastává otázka, co vše z toho jsou vlastně neměnné rituály, které pomáhají dítěti usnout. ☺

Dvouhodinové uspávání jsem zavrhla hned na začátku a od malička jsme se snažili malého učit na to, že usíná sám. Když pije svoje milované mlíčko (ano, i když mu je přes dva a půl roku, nedokáže se vzdát své večerní lahvičky – ehm že by taky rituál? Dá se to tak nazývat?), povídám mu pohádku, nebo popisuji, co vše jsme během dne zažili, viděli, koho jsme potkali. Pak se jde na čištění zubů, a pak rovnou zamíříme do jeho pokojíčku. No a tady nastává ten náš „rituál“, kdy… Zaprvé musí mít v postýlce celou svoji plyšovou partu – tedy dva natahovací hrající králíky, velkého vlka, svítící polštářek ve tvaru mráčku, pak obyčejný polštářek s ovčí hlavou a nakonec prasátko Peppu a vlka. Ti dva poslední dorazí do postýlky až po synovi. Takže to probíhá asi takto: On dá pokyn, že už je připravený a to růžové prasátko, které jsem si původně myslela, že je mužského pohlaví, vykukuje od dveří, běhá po futrech a ptá se, zda může do postýlky taky. Poté, co dostane svolení, „skočí“ do peřin. A to stejné se pak opakuje s vlkem. No šílenost.

Ještě donedávna byl součástí celé této show i natahovací kolotoč nad postýlku. Ano, takový ten na plastovém rameni, který se dává malým miminkům, aby na něco zajímavého koukala. Náš syn si tu melodii tak zamiloval, že když přecházel do velké postele, manžel odmontoval část kolotoče a přidělal ho skobičkou do stěny. Po více než dvou a půl letech každodenního minimálně hodinového provozu ale dosloužil. Zhrozili jsme se, co budeme dělat… Byl to jeden z těch rituálů, na které si navykl a které vyžadoval. Syn nás ale překvapil. Problémové bylo pouze první spinkání bez kolotoče. Xkrát se nás zeptal: Kde je? Kde je? Snažili jsme se to přejít, nereagovat. No a další ukládání se už jen podíval na místo, kde byl přivrtaný. A od té doby si už ani nevzpomene.

Já jsem si z toho vyvodila takový závěr, že dětské rituály jsou pro ta naše zlatíčka důležité. Mají v nich určité jistoty. Když se ale poruší, nebo některé odbourají, tak se nejspíš svět nezboří. ☺