Co by mámy vážně nikdy neměly dělat?

Narození dítěte je radost, euforie, zázrak. Ale zatímco některé maminky září, aniž by vás „obtěžovaly historkami ze zákulisí“, jiné zkrátka do mateřství zabřednou. Bohužel bez nadhledu a patřičné dávky sebereflexe.

Někdy se tomu hanlivě říká „mít mlíko na mozku“. Jenže toto expresivní přirovnání občas není úplně mimo. Bohužel. Mě třeba před několika lety vůbec nenapadlo, že se budu před kamarádkou, která se mnou propařila v době našeho mládí bezpočet nocí, cíleně zapírat. A to jsme toho dříve zažily vážně hodně… Ale přiznám se bez mučení, poslední dobou její přítomnost zvládám opravdu obtížně. Naše setkání mají totiž vždycky stejný scénář. Začínají zprávou: „Ahoj, co dneska hraní?“ Pro vás to přeložím: „Můj syn si potřebuje s někým pohrát, neboť je jedináček, a protože máte doma už tak bordel, u vás je to ideál. K nám vás nikdy nepozvu, nejsem cvok, můj byt zůstane bez poskvrnky.“ Aspoň tak to vnímám. Protože kdykoliv nadhodím, že bychom mohli spíše společně vyjet někam na hřiště, jít ven, okamžitě dotyčná kamarádka začne vyjmenovávat, proč to nejde. V tu chvíli mi to docvakne. Ona prostě potřebuje naše hračky a moje děti, aby zabavily to její. Zatímco si sedne ke stolu, dostane kafe a chce si povídat.

Začíná to tím, jak je její syn báječný, úžasný a nejlepší na celém světě. Pak mi zdlouhavě vypráví o kolegyních z práce a o dalších svých kamarádkách, které vůbec neznám. Já do toho od sebe trhám děti, něco jim podávám, připravuji svačinku, utírám rozpatlané jídlo, řeším spory, čí je ta hračka a připadám si ztracená. V nepřetržitém toku slov i v mé vlastní domácnosti.

Po několika takto strávených hodinách pak kamarádka jukne na hodinky a odkráčí ke své mamince, která už doma čeká s obědem či večeří. A zamává mi s tím, že to bylo fajn a že zase někdy… Nechává nás uprostřed chaosu a moje děti si na večeři či oběd budou muset počkat. Protože mně maminka nevaří a jaksi jsem v přítomnosti naší návštěvy ještě nestihla běhat kolem plotny… A ani se mě neptejte, jak snáším okamžiky, kdy si začne stěžovat, jak toho má strašně moc. S jedním dítětem a maminkou, jež ochotně poskytuje full service.

Není tedy divu, že když mi někdy píše či volá, raději už to ani neberu, vypnu si zvonění a nereaguji. Je to hloupé, ale jednodušší. Protože obligátní otázka: „Dáme hraní?“ Už mi způsobuje osypky. Nehledě na mateřský plurál, který do své mluvy automaticky zařadila. Osobně si ani neumím představit, že někdy na veřejnosti vypustím věty typu: „Dneska jsme si odřeli nos…“ „Mrkvička nám nedělá dobře“ či podobné lahůdky. Co dalšího v chování maminek nemůžu ustát? Sestavila jsem pár takových bodů, či spíše příkladů…

Nadřazenost a netečnost

To jste třeba v herně a děti těchto maminek trvale brání jiným v průchodu do nějaké další části, nepustí nikoho dalšího na oblíbenou atrakci, případně svým chováním ohrožují ostatní. Ale jejich matky nehnou ani brvou. Někdy jsou dokonce netečné i tehdy, když jejich dítě padá, nebo se chce konečně vyprostit z houpačky, ve které sedí bez povšimnutí už dvacet minut. A zachránit ho pak musíte vy sama!

Zdrobnělinky a šišlání

Kdykoliv začne nějaká maminka šišlat či používat různé infantilní zkomoleniny, otvírá se mi ona pomyslná kudla v kapse a utíkám. A když tak pak slyším mluvit ve stejném stylu i jejich děti, s povděkem vítám, že nejsem třeba učitelkou v mateřské školce. Protože poslouchat tohle celý den?!

Nepřizpůsobivost

Jsou maminky, které vůbec netuší, že jakmile jednou nedodrží přesný denní plán, vůbec nic se nestane. Hysterie kolem toho, že se dítě nenaobědvá přesně ve dvanáct hodin, neusne o půl hodiny později a není kojeno v pravidelných doporučených intervalech, opravdu nepobírám. Zvlášť když je dotyčná ratolest právě nadmíru spokojená a nikam se nespěchá.

Lhaní si do vlastní kapsy

Existují ženy, které po porodu neustále každému sdělují, jak by dítě nikomu nepůjčily, jak se jim neskutečně stýská, když svého potomka musí na pět minut opustit. A pak se dozvíte, že si udělaly volný den nebo odjely s mužem na víkend bez potomka. To může určitě být ku prospěchu partnerského vztahu, ale proč pak každému nutí, jak jsou svým dětem oddané?

Touha pořád řešit

Posledním typem jsou ty, které vás odchytnou u doktora, před školou či školkou, na dětském hřišti a chtějí řešit a rozebírat. Co dávat dětem jíst, kam je poslat do školy, kdy ještě utírat zadek a jak je posadit na nočník. Témat je bezpočet a jakmile je projedete od A do Z, vsaďte se, že záhy odchytí jinou nebohou „oběť“ a celá mašinerie se rozjede nanovo.