Chci být Charlieho milenka!

Začala jsem běhat. A rozhodně to nebylo dobrovolné rozhodnutí, to musím říct hned na začátku. Tušila jsem sice, že se moje postava, která se před třemi těhotenstvími a patnácti kily navrch dala nazývat krev a mlíko, tak nějak obohatila ještě o máslo, ale že to je až tak hrozné, to jsem nevěděla. Začalo to, když mě ještě rok a půl po porodu třetího potomka pořád pouštěli v autobuse sednout. Usmívala jsem se a děkovala, protože jsem si myslela, že mámu s kočárkem a dvěma dalšími poskakujícími rošťáky prostě všichni litují a její utrpení jí chtějí zmírnit aspoň tím, že ji v závodním drncajícím autobuse na trati Nová Ves – Vrchlice pustí sednout.

Rozhodila mě až paní, která se na celou naši suitu shovívavě usmívala, hladila kluky po hlavičkách a pak mi dobrácky zašeptala: „Nebojte, když zvládáte tři, s tím čtvrtým to půjde samo.“ Ještě na mě podivně mrkla, zakoulela očima a zase s tím dobráckým úsměvem se zahleděla na moje bříško. Taky jsem se tam zakoukala a ztěžka jsem polkla. Rozhodně to nebylo b ř í š k o. Zírala jsem na obří pupek, který se mi podivně vinul kdesi pod pupíkem, kolem dokola až asi na páteř. Brrr, otřásla jsem se a v tu chvíli přeskočil autobus přes výmol v silnici, můj pupek se podivně vzedmul, zhoupnul a rosolovitě roztřásl. Chtělo se mi brečet.

Paní se na mě pořád tak krásně usmívala, a když viděla, že se mi lesknou oči, nezapomněla mě taky pohladit po vlasech a dodat cosi o těhotenských hormonech. Vystupovala jsem jako uhranutá. Musela jsem pořád myslet na tu hrůzu, která mě omotává jako plovací kruh. Navíc jsem se děsila pohnout trochu rychleji, abych tu huspeninu zase nerozpohybovala. Domů jsem došla opatrnými slepičími krůčky. Děti jsem zahnala do pokoje a vrhla se do lednice pro zmrzlinu. Už jsem se viděla, jak se rozvalím na gauči, pustím si nějaký americký sitcom s nádhernými štíhlými lidmi a utopím smutek ve slasti vanilkové zmrzliny. Vzala jsem si pořádnou lžíci a zapnula televizi. Zmrzka se mi pomalu rozpouštěla na jazyku, když se na obrazovce objevila nechutně tlustá hospodyně Charlieho Sheena z Dva a půl chlapa.

Vyplivla jsem odpornou tučnou zmrzlinu na koberec, vyskočila a rozhodla se pro plán B. Nechci být Charlieho hospodyně! Chci být jeho milenka! A začnu hned. Tak jsem hodila děti na krk manželovi, vyhrabala na dně skříně sportovní podprsenku, která ještě zažila horké časy aerobiku, natáhla si vytahané triko a elasťáky, nazula si kecky, co v nich chodím na zahradu a vyběhla jsem. U branky jsem se zarazila, ohnula se, zastavila chvění kolem pasu a zhluboka vydechovala. Tak tohle zadarmo nebude, proletělo mi hlavou…

Začala jsem tedy postupně, od stromu ke stromu lehký klus, pak k další lípě ve vrchlické aleji chůze. Funěla jsem, nohy mě odmítaly chvílemi poslouchat, zase jsem funěla, po spáncích mi crčel pot a v obličeji jsem byla rudá. Druhý den už ale bylo líp. Už jsem tolik nehekala a docela jsem ty dva kilometry uběhla a ušla líp. Za dva týdny už jsem to zvládla v kuse, bez hekání, bez červenání. Pneumatika pořád trochu protestovala, ale připadalo mi, že začíná mizet. Teď je to přesně půl roku, co jsem s běháním začala. Nenaběhám toho ani teď moc, ale chodím každý den. Těch dvacet minut denně skoro vyzmizíkovalo můj pupek, cítím se líp a nebojím se na sebe podívat na světle. Jenom v tom autobuse musím pořád stát.