Chceš uspět? Dobře se vdej!

Že jsme v područí mužů, nemůžeme chodit do školy a jsme nucené pasivně čekat, jaký sňatek nám rodiče domluví, je pro nás, emancipované ženy, už naprosto nepředstavitelnou představou. Přesto mám pocit, že se nám to osamostatnění až tak úplně nepovedlo.

Nedávno jsem nad otázkou ženské a mužské role přemýšlela poměrně intenzivně. A to hned v několika souvislostech. Vždycky jsem totiž vnitřně cítila, že mám právo si o svém životě rozhodovat sama. Že bych měla vystudovat a dělat práci, která mě baví a být samostatná v co nejširším poli působnosti. Ale vypadat u toho pochopitelně stále jako žena a rozhodně mít rodinu. Jenže s odstupem několika let jsem si byla nucená přiznat, že jsem to celé vlastně nepochopila správně, když jsem si myslela, že právě emancipované a vzdělané partnerky jsou ty, které chtějí mít muži po svém boku. Samozřejmě, jsou tací, kteří mají natolik vyrovnané sebevědomí, že jim inteligentní partnerka lichotí.

Ale pak jsou tací, kteří jsou sami slaboši a potřebují od ženy – chlapa táhnout. A to už ideál rozhodně není. Pokud jde o většinové preference, myslím si, že chlapi o chytré a schopné holky vážně moc nestojí. Konfrontace na této úrovni jim není příjemná. Daleko více stojí o holky, které zkrátka umí svoji tradiční, naoko podřízenou, pozici přijmout. A nevadí jim vytvářet muži domácí servis na úkor toho, že se samy musí upozadit.

Oboustranná výhodnost

Občas si zapnu televizní show Výměnu manželek a nestačím žasnout. Jistě, toto není asi obvyklý vzorek českých rodin (doufám). Ale ten stále se opakující stereotyp mě vážně zaráží. Já – chlap - chodím do práce, a ty děláš všechno ostatní! Vaření, praní, uklízení, péči o mně, starost o děti – to není práce pro chlapy! A navíc i žena většinou chodí do zaměstnání. Bývá mi z toho divně. U těchto zajetých vzorců chování právě intenzivně cítím, jak je ta naše evoluce pokřivená. Já jsem chlap, tedy víc. Ty jsi „jen“ ženská.

I z nedávného průzkumu jednoho zpravodajského webu vyplynulo, že muži stojí zejména o hospodyňky. Většina žen ale tento model asi tak nějak přirozeně snáší, protože když máte děti, je pro vás ekonomicky rozhodně nejvýhodnější (opět navzdory emancipaci). Já se s ním vnitřně peru. Zřejmě patřím mezi ženy, které by ve středověku upálili. A i když je to pro mě totálně nevýhodné, když musím být najednou pro děti ženská i chlap, je to pro mě únosnější, než být jen „strážkyní domácího krbu“.

Žena – bytost druhé kategorie?

Stejně jako mám kopřivku z toho, když poslouchám, že ženy mají stále nižší platy, dokonce i nižší důchody. Proboha proč?

Asi je vážně nejlepší se dobře vdát. Nicméně mě hřeje u srdce, že jsou ženy, které se nebojí a dovedou vybočit, jít si za svým snem. A dokážou o svých schopnostech přesvědčit i ostatní, aniž by používaly hrubost, sílu a nátlak.