Cesta za nekonečným dobrodružstvím? Rozhodně vlakem!

Ať už se po kolejích vydáte od východu na západ nebo od severu na jih, jedním si můžete být jistí. Vaše cesta se stoprocentně neobejde bez emocí. A podobné to bývalo i kdysi.

Když jsem nedávno zase netrpělivě čekala na perónu, dlouhý čas jsem si krátila ponořením do své hlavy. A jak jsem klesala ve vzpomínkách níže, najednou mi došlo, že bych měla patřit mezi „zlaté“ či „platinové“ cestující, kdyby dráhy měly nějakou VIP slevu. Vlakem totiž jezdím od patnácti let. A světe div se, bude mi už čtyřicet. Jak říkaly už naše babičky, jako by to bylo včera. Ale těch pětadvacet let je vlastně ideální prostor k bilancování. Jak vypadal život na kolejích dříve? A jak je tomu dnes?

Karton, papír, displeje

I když se v mých patnácti už na světlo boží začaly dostávat počítače, že by byly v každé stanici, to bylo naprosté sci-fi. A tak doznívaly klasické kartonové jízdenky, které musely být předtištěné pro každý směr a do nichž kdysi dávno místo razítka průvodčí udělal díru. Papírové jízdenky přišly plošně s mojí dospělostí. Ale i ty už dostávají na frak. Mladí a progresivní lidé totiž mají aplikace, QR kódy, cestovní doklady v mobilu. Místo jízdenky se tahají smartphony. Jen fosilie (mezi něž se hrdě řadím) jezdí stále na papír.

Dříve živo, dnes nuda

Zatímco technologie jsou u jízdenek přirozeným vývojem, horší je, co udělaly s námi. Mladší generace nepochopí, ale dříve se ve vlaku zpívalo, povídalo, napříč vagóny se nesl smích. Dnes? Jen netečné pohledy lidí ohnutých nad svými smartphony či počítači.  Výrazy v očích, které míří někam za vás. Tváře bez emocí, jež už předem signalizují, že tady se bude zase mlčet! Z dříve živého a pestrého organismu se stal jen jakýsi prostor hibernace. Než se přiblíží kýžená stanice.

Konec cigaret i trampů

Protože jsem vyrůstala nedaleko Posázaví, pamatuji si, že dostat se do pátečního vlaku bylo kdysi téměř nemožné. A zároveň jsem se na to nesmírně těšila. Do osad totiž vyráželi trampové, hrálo se na kytary, vagony byly plné charismatických chlapíků v kanadách. I po nich se dnes jakoby slehla zem. A světe div se: kouřilo se! Všude! Na perónech, dokonce i ve vybraných vagonech. Dnes už o cigaretový vajgl nikde stoprocentně nezavadíte, což je zase jednoznačné plus.

Máme zpoždění…

Konstanta, která se nemění. I když vlakové soupravy už vypadají o chlup lépe. Dálkové vlaky nabízejí komfort, o němž jste si dříve mohli nechat jenom zdát, když jste se zadkem přilepili v umakartovém kupé na červenou koženku. Ale spolehnout se na to, že se dostanete i na kratší trati včas z místa A do místa B, je zkrátka nemožné. Neskutečné, že za těch pětadvacet let tahle situace trvá, možná je i horší. Pět minut je standard, půlhodinka nestojí za řeč a hodina je ještě luxus. Jenže když čekáte třeba na nádraží v Libni, kde nefunguje záchod, kolem je spousta bezdomovců, u nástupišť buď hrozná zima, nebo příšerné vedro, máte chuť celé dráhy rozcupovat na kusy.

Stání z vlaku nevyhání

Kudla v kapse se vám bude otvírat i ve chvíli, kdy jedete dálkovým vlakem a nezarezervujete si dopředu místenku. Jsou totiž trvale předimenzované (copak nejde přidat vagon?), a tak si cestu potupně odstojíte u kabinky záchodů. A ještě budete každou chvilku couvat, protože jako na potvoru budou chtít najednou všichni čůrat. I tohle, mám pocit, bývalo dříve lepší, což je paradox!

Záchody bez vody?

Tak to bylo dříve. A jít ve vlaku na záchod se rovnalo složení bobříka odvahy. Špína tekoucí všude, umyvadlo a kohoutek, který ukápl tak maximálně dvě kapky. Aspoň ta tekoucí voda na vás dnes ve vlacích čeká. I když někdy je jen průchod kolem toalety pořád jako cesta zamořeným územím, kde by aspoň rouška rozhodně nebyla od věci. Často myslím na asijské turisty, kterých jezdí našimi vlaky poměrně dost. To musí být zážitek!

Ach, ta klimatizace

Před pětadvaceti lety nebyla nikde. Teď v některých soupravách už je. Jenže ne ve všech funguje. A to je pak teprve jízda, když je venku 40 stupňů, tísníte se v uličce, žádné okno nejde otevřít, protože má fungovat klimatizace, a průvodčí na vaše prosby nijak nereaguje. Nepřeháním, tohle se vážně děje! Někdy je to doslova adrenalinový test vaší fyzické odolnosti! Buďte proto připraveni!

Šťastnou cestu, ať jedete kamkoliv. A s sebou trpělivost, vlhčené ubrousky, dostatek vody, pořádnou svačinu a víru, že k cíli se nakonec dostanete.

PS: rozhodně zapomeňte na podpatky, pokud nemáte místenku! V té uličce by vám mohly nohy skutečně snadno upadnout (vyzkoušeno na vlastní kůži)!