Běžte světu vstříc

Že je minulost naší přirozenou součástí, je logické. Co ale logiku občas postrádá, je to, že někdy lpíme na lidech, věcech i vztazích, které jsou už dávno přežité. Jen proto, že kdysi to bylo tak krásné. Proč přestat lpět na minulosti a rozběhnout se vstříc novému?

I já jsem několik let ulpívala. V práci, kterou jsem měla obavu změnit, ve vztazích bez perspektivy, v představě, že jednou se to přece musí změnit,… Jenže neměnilo se nic. A čím déle jsem setrvávala, tím více jsem ztrácela sebe samu. Měla jsem nesnesitelný pocit, že můj svět budují ti kolem a já jsem jen figurkou na šachovnici. Ale pochopitelně jsem cítila, že tak to přece rozhodně být nemá!

Pak jsem udělala několik fatálních přešlapů, nad kterými ti uvědomělí znechuceně kroutili hlavou. Ztratila svou jistotu v ulpívání, musela se zvednout, jít dál, hledat jiné cesty, řešení. Nebát se, riskovat. A ono to nejdřív zoufale nešlo, chybu střídal omyl, ale v jeden okamžik jsem najednou zjistila, že jsem to zase já. A co více: najednou jsem se cítila svobodná, osvobozená!

Při pochodu z bláta do louže jsem se zkrátka naučila spoléhat na sebe, uvědomila jsem si, že každý problém má své řešení, pokud ho člověk vyřešit chce. Přestala jsem se stylizovat. Přestala jsem se stydět za svoji nedokonalost. A rázem jsem získala pocit, jako bych se umyla pod proudem čisté vody. V návaznosti na to jsem se zařekla, že jakmile budu o něčem pochybovat intenzivně a neodbytně, musím okamžitě pryč. Protože intuice zkrátka nad rozumem vítězí. A je chybné opakovat si, že když mi něco nevyhovuje, jinde to stejně určitě nebude lepší.

Já jsem si to třeba naposledy zopakovala u zubaře. Ke své zubařce jsem chodila roky. Dávno už byla v důchodovém věku a já, i když jsem se u zubaře nikdy nebála, jsem najednou měla z návštěv úplně zbaběle nahnáno. Na prahu sedmdesátky už zkrátka moje zubařka, i když byla lidsky skvělá, ztratila zručnost a obratnost. A navíc špatně viděla, zapomínala. Umrtvení při větších ošetřeních pro ni bylo spíše výjimkou, navíc mi co chvíli něčím rozškrábla dáseň, ret, páčila mi hlavu do divného úhlu. Vždycky jsem odcházela jako po mučení a byla čím dál, tím více rozpačitá, jestli je to takhle v pořádku. Ten rozdíl jsem pocítila bezprostředně poté, co jsem našla zubaře nového. Mladého a neopotřebovaného. Jeho práce je precizní, vůbec to od něj nebolí. A můj strach zmizel. Pochopitelně, nikdo za svůj věk nemůže. Ale na druhou stranu: proč se nechat trápit, když můžete žít úplně jinak? Daleko příjemněji? Osvoboďte se a leťte… Sami za sebou, za svými přáními, vlastním životem… Kamkoliv vás vaše touha ponese…